Radka pracuje pro OBRAZ jako dobrovolnice, momentálně pomáhá například s roznosem propagačních materiálů nebo jako online podpora. Její život se už 11 let točí kolem aktivní pomoci psům v nouzi. „Postupně jsem zjišťovala, že moji náklonnost si získali hlavně staří psi. Když některý zemřel v útulcích, kde jsem pomáhala, bylo mi na nic z toho, že jsme mu nedokázali zajistit na konci života důstojný odchod po boku milující rodiny.“ Šance na domov pro staré psy je totiž podle zkušeností Radky mnohem menší. „Můj první adoptovaný dědula tak započal mou zvyklost brávat si z útulku pejsky na dožití, po jiných se už nekoukám,“ říká.  

I mezi staršími psy v útulku je podle Radky možné najít si k sobě skvělé psí parťáky. „Musím říct, že mám na psy ohromné štěstí. Kdykoli jsem se na každého zadívala, musela jsem si sobecky říct, že jsou nejrozkošnější. Někteří mi proběhli životem jen na kratší dobu, ale každého mám spojeného s něčím, například Ufíka s jeho typickou vůní nebo Greye se specifickým dáváním pusinek na nos s pootevřenou tlamkou. Každého s láskou nosím ve své paměti už napořád,“ vzpomíná.

Adopce starších psů přináší podle Radky hlavně pozitiva, ale má i svou stinnou stránku:

„Dědulíni mi vyhovují svým klidem. Možná se cítím potřebná, ale spíše cítím nutkání pomoct, když vím, že mám tu možnost. Díky tomu snáze odbourávám emoce spojené se smrtí. Častá otázka lidí je, jak zvládám odchody psů s dovětkem, že oni by tohle dělat nemohli. Zkrátka: srovnám se s tím, protože vím, že jsem jim mohla poskytnout bezpečný domov a adekvátní péči (anebo se o to alespoň snažím). Bolest vnímám, ale zpracovávám si ji v sobě a snažím se ji upozadit, protože důležití jsou tady ONI. Co mi naopak připadá jako nejtěžší fáze, je vystihnout ten okamžik, zda už je čas nechat je jít, zda se netrápí, zda má smysl to prodlužovat ještě o den. Ty poslední dny či týdny jsou psychicky náročnější.“

Závěrem by Radka ráda povzbudila k adopci „psích důchodců“ všechny, kdo mají jen trochu možnost a přidává několik praktických tipů. „Někoho možná odrazuje strach z finanční stránky. Na to můžu říct, že jsem běžně pracující žena, po výplatě na účtu nemám horentní sumy, a přesto psům dokážu dát to, co potřebují. Mám ale pár vychytávek pro „začátečníky“: dětské pleny vyjdou levněji než ty psí. Pokud to psí děda/babička nevydrží mezi procházkami, je lepší mu/jí plenku dávat než pak být ve stresu z toho, že musíš po příchodu domů uklízet. Pak se hodí kočárek pro psy, když chcete vyrazit na výlet společně se svými starými psími parťáky, ale neujdou už tak daleko.“

Příběhy jednotlivých psů a spolu s fotkami najdete zde:

„Ufíka jsem si odnesla z útulku, kde jsem dříve pomáhala. Ten den jsem už odcházela z útulku, když mě napadlo podívat se ještě za jedním 13-19letým staříkem. Nevítal mě, naopak jsem ho našla v propadlé boudě, myslela jsem, že je mrtvý. Bezmocně tam ležel kdoví jak dlouho, s nateklou nohou plnou hnisu. K totálnímu selhání ze strany útulku se nebudu vyjadřovat. Hned jsem jela na veterinu, kde mi doktor řekl, že bude zázrak, jestli přežije tuto noc. Noc byla krutá, stejně jako několik následujících dnů. Tenhle dědouch ale měl chuť zabojovat. Narychlo jsme si k sobě museli najít důvěru, abych mu dennodenně mohla ošetřovat a převazovat bolavé nohy. Když začal za několik dní chodit, bylo to úžasné. Později začal mívat záchvaty. Na ně mě výstražným štěkotem upozorňoval můj rotvík, který mi tímto způsobem pomáhal Ufíka hlídat.“

 

„Dalším milým stařečkem byl Fanoušek adoptovaný ze spolku, původně z útulku. Velmi jemný pejsek, který mě brzy po osvojení rozněžňoval svou radostí, když jsem dorazila domů.“

 

 „Když odešel Fanoušek, brzy jsem pelíšek nabídla Matýskovi, jemuž bylo cca 14,5 let. Byl to zrzavý chlupatec, mix jezevčíka, kdysi vzatý z útulku jako štěně. Po smrti majitele se ocitl ve spolku. S mým dalším adopťákem si padli do oka. Matýsek zpočátku špatně nesl samotu, ale časem jsme to zvládli.“

 

 „Před Vánocemi to budou dva roky, co se mnou žije snížek Íťa. Do útulku jsem si pro něj jela s tím, že je slepý a podle komunikace s útulkem vypadal, že dlouho si nepožije. Když jsme dorazili domů, zjistila jsem, že je i hluchý, ale krom toho se má čile k světu. S ostatními kluky mezi sebou neměli problém. Když jsem později osvojila Greye, který byl daleko větší než Ítěnka, tenhle nevidomý a neslyšící drobek si s ním uměl zjednat pořádek, pokud se mu něco nelíbilo.“

 

 „Greye jsem znala už z útulku, kde pobýval od října minulého roku. Asi jsem tušila, že u mě skončí. Od začátku na tom nebyl kdovíjak dobře. Když mě pak kamarádka popíchla v tom, že ty podmínky pro něj vážně nejsou vyhovující, ještě ten den jsem pro něj jela. Prožili jsme spolu pár měsíců a nechala jsem ho odejít před několika týdny. Tělo, hlavně nohy to už nezvládaly. Ale mezitím jsme zvládli výlety, mazlení, relax, učili jsme se si důvěřovat a další věci.”